O mně

     Mé jméno je Šárka Sekaninová, dříve Pavlasová, rozená Rucká :-) Holt má duše si chtěla vyzkoušet zřejmě jaké to je, mít více příjmení :-), ale to je teprve začátek....

     Narodila jsem se v roce 1978 v Bohumíně svým úžasným rodičům Pavlovi a Pavle, které jsem si samozřejmě, jak jinak, vybrala před inkarnací na tento svět sama, ostatně jako my všichni.

    Jsem druhorozená. Můj starší bratr Tomáš se narodil o necelé 4 roky dříve. Mé dětství nemělo snad tu nejmenší chybičku. Prožívali jsme s bratrem dětství, které by chtělo prožít asi každé dítko. Milující rodiče, krásný byt, peněz tak akorát a hlavně jsme měli jeden druhého. Byli jsme čtyři šťastní lidé.

      V dubnu roku 2000 jsem se vdala za svého muže Martina a v prosinci 2001 se nám narodil syn David. Hned při narození o sobě dal vědět, že bude vyjímečný už jen tím, že to bylo největší dítě bohumínské porodnice, neboť vážil 5650 g a měřil 55 cm. Ano čtete správně :-) Ale naštěstí vše dopadlo dobře a Davča je zdravý silný chlap, který je mi neskutečnou oporou a radostí v životě. Do jeho 9 let ten život šel lehce a šťastně. Všichni jsme měli práci, která nás bavila, byli jsme zdraví a užívali si každého dne. Pak ale přišla první rána osudu - manžel od nás v roce 2011 odešel za jinou ženou a já zůstala s devítiletým Davídkem sama. Prožívala jsem kruté chvíle, když mi odešel milovaný muž, v jehož lásku jsem věřila. Ale stalo se. Zcela jistě mi v těchto chvílích byli největší oporou mí rodiče, i když oni měli sami se sebou co dělat, neboť mého muže nesmírně milovali a smířit se s jeho odchodem z rodiny, bylo i pro ně velice těžké. Ale život šel dál a já po několika měsících pláče poznala dalšího muže svého života - Radima - mého současného manžela, se kterým jsme si ještě v prosinci 2011 pořídili baráček a začali od znova. Vše se vracelo do starých "šťastných" kolejí, než přišla další rána osudu - těhotenství a následný samovolný potrat v 8 týdnu. Opět díky svým rodičům a teď už i Radimovi jsem vše zvládla.....

    Pak přišla mmohem větší rána....na konci roku 2012 mi náhle umřel bratr Tomáš ( 38 let ) a já asi v té chvíli začala poprvé přemýšlet nad tím, proč si ten život se mnou takhle zahrává? Jeden z nejhorších zážitků v životě - díváte se na své rodiče, kteří pláčí nad lůžkem svého syna, který byl již v komatu a doktoři vám nedávají ani kapku naděje. V noci bráška umírá.

     V srpnu roku 2013 jsme se s Radimem vzali a já tímto sňatkem získala nevlastního syna Radima, který je stejně starý jako můj David. Opět jsme byli rodina a já viděla konečně zase trošku úsměvu na rtech mých rodičů.

     Ale osud na sebe nenechal dlouho čekat a v červenci 2015 si takhle můj tatínek sedl se svou kolegyní do Pendolina a odjel na služební cestu do Prahy, ze které se měl ještě týž den večer vracet. Jenže ono Pendolíno v 7:42 hodin ve Studénce naráží do stojícího polského kamionu na žel.přejezdu... slyšela jsem o srážce v rádiu v práci a ihned se vydala domů za svou maminkou. Seděly jsme obě u TV a sledovaly vše ve zprávách a obvolávaly nemocnice, neboť ani tatínek, ani jeho kolegyně telefon nebrali. Nevěděly jsme, že seděli v prvním vagonu.....tatínka jsem musela identifikovat na nemocničním lůžku, kde ho transportoval vrtulník... ano je to on... dalších 5 hodin se snažili doktoři nám ho zachránit, ale bohužel tatínek ještě v noci umírá ve svých 64 letech. Pro mojí maminku to prostě už bylo přespříliš a z plného zdraví mi do půl roku za tatínkem, v lednu 2016, umírá i ona.

      Tak a co já teď tady sama?????? Ano nejsem sama, mám manžela, mám dítě, přátelé atd....ale myslím, že víte jak to myslím.

       Něco se v tu chvíli se mnou stalo.......navštívila jsem jednu skvělou vědmu a kartářku, která  mi  vysvětlila  PROČ se to vše děje,  PROČ  zrovna já a jak to tady na tomhle světě vlastně funguje. "Náhodou" jsem viděla pořad o enkaustice (malování horkým voskem), tak mě to nadchlo, že jsem do týdne měla všechny pomůcky k tomu doma a malovala a malovala. Tím jsem totiž ze sebe dostávala stres, bolest a zármutek, který jsem v sobě měla. Navíc mé obrazy se mým přátelům líbily a já věděla, že právě tohle chci dělat. Dělat radost skrz obrazy... skrz můj příběh dávat lidem sílu žít dál i v těžkých chvílích. V těhle okamžicích jsem si koupila i své první tarotové karty, které jsem si nesmírně oblíbila, nakoupila spousty knížek (já, která jsem nikdy nic nečetla, jen povinnou četbu ve škole)... prostě jsem změnila... svůj  postoj k životu, své myšlení, své tělo a snažím se poslouchat svou duši. Odpustila jsem svému prvnímu muži, protože to tak prostě mělo být. Dneska jsou z nás přátelé, kteří si myslím budou mít vždy co říct a já jsem hrdá na sebe, že jsem dokázala v tom svém tehdejším vzteku na něj, zachovat perfektvní vztah mezi mým synem a jeho otcem.


       Můj příběh se blíží k červenci 2016, tedy k dnešním dnům, a já jsem se asi po tom všem prožitém rozhodla po cca 20 letech opustit své zaměstnání na Krajském soudě v Ostravě, které mě do té doby naprosto vyhovovalo a uspokojovalo. Najednou se mi tam nechce, cítím neskutečnou negativní energii už jen z té budovy... prostě musím pryč a zkusit tvořit svůj život jen a jen podle sebe. Chci malovat, pomáhat lidem, vyrábět svícny a tím vším dávat najevo to, že je nesmírná pravda ve větě, kterou jsem kdysi slyšela, ale vůbec jí nerozuměla... až teď... 


To nejhorší, co se Vám v životě stalo, se stalo pro Vaše největší dobro.... 

Tak mi držte palce...

... já Vám přeji najít sílu v sobě, ve své duši, a jít a tvořit svůj vlastní život...


Šárka

       Přijdte si ke mě vybrat svůj obraz, který bude plný energie, kterou čerpám od mých úžasných rodičů... udělejte sobě a svým blízkým radost z                                   originálního dárku... Těším se na Vás :-)